Akupunktura

Akupunktura (z latinského acus = jehla a pungere = píchat nebo čínského čen = kov, jehla a tiou = teplo, oheň) je prastarou prevetivní, diagnostickou a léčebnou metodou. Dlouho se předpokládalo, že pochází z Číny, dnes se spíše přikláníme k tvrzení, že docházelo k paralelnímu vývoji akupunktury na euroasijském území. Jedním z předpokladů tohoto tvrzení byl i nález „ledového muže“ Oetzi, který zemřel před 5300 lety na území dnešního Tyrolska, na jehož těle se našla tetováž odpovídající akupunkturním bodům. Při následném zkoumání patologicko - anatomického stavu mumie  vytetované akupunkturní body odpovídaly předpokládným zdravotním problémům „ledového muže“. Nejstarší z dosud nalezených jehel (vyrobených z kostí) jsou datovány do doby před 7 tisíci lety. První písemné zmínky jsou pak přisuzovány čínskému spisu Vnitřní kniha Žlutého císaře, která se datuje do období 2.-1. století před n.l. Podstatný rozmach prožívá akupunktura až ve 20.století, kdy je podrobena také západně - vědeckému zkoumání mechanismů účinku a efektivity.

V české republice se o rozvoj akupunktury zasloužili především Kajdoš a Růžička, později Barešová, Fiala. V roce 1997 byla akupunktura uznána vědeckou radou ČLK za funkční odbornost a v současné době je Česká lékařská akupunkturistická společnost šedesátou z odborných společností ČLS JEP.

Akupunktura je jen jednou ze součástí tradiční čínské (dálněvýchodní) medicíny, kde je využívána spolu s masážemi, dechovými a pohybovými cvičeními, dietetickými zásadami, meditací atd. v celostním pohledu na pacienta. Jde o harmonizační léčbu, která nejen pracuje s bioenergií zvanou tradičně čchi, ale vyžaduje i proaktivní přístup pacienta ke zdraví a životu. Filozoficky vychází z monistické teorie, která praví že svět je jeden, ale je polárně orientován. Tyto 2 protiklady – jin a jang - existují ve vzájemné rovnováze. Nemoc je pak, nerovnováhou mezi nimi, nerovnováhou mezi strukturou (jin) a pohybem, energií (jang).

Efekt akpunktury je především analgetický, homeostatický (regenerační, vegetativně normalizační), imunomodulační, psychoregulační a upravující motoriku. Přesný mechanismus účinku není zcela popsán, nicméně opírá se především o popsané mechanismy biochemické a biomechanické. Při stimulaci akupunkturního bodu, na rozdíl od stimulace mimo bod (sham akupunktura) dochází totiž k vyplavení endogenních opioidů - endorfinů, dynorfinů, enkefalinů. Dalším významným faktorem je vyplavení cholecystokininu, který má presynaptický inhibiční vliv. Uvádí se, že 10 – 15 % populace tvoří non - respondeři na akupunkturu, pravděpodobně v důsledku nízké hladiny cholecystokininu v těle. Relativně nově popsaný a v ČR detailně zdokumentovaný (práce MUDr. Stodůlkové, Zlín) je biomechanický widing, čili tah za fascii po jejím navinutí na akupunkturní jehlu. Fascie a pojivová tkáň obklopuje široké spektrum mechanoreceptorů a nocisenzorů. Widing pak prokazatelně způsobuje přestavbu pojivové tkáně a tím zejmě způsobuje déletrvající změny (zpravidla 3 a více měsíců) po provedené akupunktuře. Klinicky je dále patrný lokálně  spasmolytický účinek po uvolnění jehly.

Metoda užívá stimulaci přeně určených míst (bodů) na kůži, které vykazují zvláštnosti morfologické jako např. ztenčená epidermis, větší množství nervových zakončení, nahromadění svalových vláken, tak i biochemickofyzikální - vyšší koncentrace žírných buněk, vyšší teplota a  metabolismus, snížený ohmický odpor k preventivním, léčebným a diagnostickým účelům. Léčba je jednak kauzální u funkčních poruch, jednak symptomatická. Nejběžněji je dráždění akupunkturního bodu (AB) prováděno jehlou. Dráždění je prováděno do pocitu čchi, což je pacienty popisováno jako pocit tupého rozpínání v hloubce na jehle, případně pocit plnosti či brnění na jehle. Zvláštní pocit čchi má i terapeut, který vnímá právě „uchopení jehly“ pojivem a navinutí na fascii. Dnes se užívají nejčastěji jednorázové jehly z inertních kovů, různé síly (nejčastěji 0,1 - 0,4 mm), délky a provenience.