BOLEST A EMOCE

PhDr. Jaroslava Raudenská, Ph.D.

PhDr. Alena Javůrková, Ph.D.

Bolest je celosvětově obrovským problémem. Je to jeden z nejčastějších důvodů, proč lidé vůbec navštěvují lékaře. Výzkumy ukazují, že 10-60% dospělých trpí bolestí, průměrně je to asi 25%: představme si tedy, že každého pátého v naší populaci něco bolí. Americká akademie léčby bolesti (The American Academy of Pain Medicine) uvádí, že chronická bolest postihuje například v USA více Američanů než cukrovka, kardiovaskulární onemocnění a nádorová onemocnění dohromady. Bolest postihuje všechny bez ohledu na věk, pohlaví, příjem, rasu, etnicitu nebo geografickou polohu. Bolest můžeme z časového hlediska vnímat jako akutní, chronickou (tj. delší než 3 měsíce), či občasnou neboli intermitentní, nebo kombinaci všech těchto tří.

Akutní bolest nás upozorňuje na akutní nebezpečí a chrání nás před ním, vyskytuje se u zranění, například pokud máme vyvrtnutý kotník nebo si popálíme ruku. Chronická bolest, tj. bolest delší než tři měsíce, je často složitější. Nemá už totiž ochranný charakter, často se ani už nenajde příčina, že proč ho to vlastně bolí (na rentgenu není žádné poškození, jizva po operaci tak hezky zhojila). Pokud bolest přetrvává, může to vést k psychickému utrpení, sociální nepohodě a také k ekonomické zátěži u jedince, ale i celé společnosti, protože takový člověk nezvládá pracovat. Pobírá dávky, sociální nebo nemocenskou, důchod a nemá dost peněz, aby žil tak kvalitní život jako před bolestí.

Lidé často považují bolest za čistě somatický problém, protože je bolí hlava, ruka, břicho, záda nebo noha. Bolest má ale nejen biologické, ale i emoční, sociální, či spirituální faktory, které se mohou spolupodílet na vzniku a zejména na udržování chronické bolesti. O tomto vztahu, celostním pohledu na bolest si povíme později, v našem pokračování.

Pojďme se konkrétně podívat právě na vztah emocí a bolesti. Chronická bolest může vést k prožívání vzteku, beznaděje, smutku, úzkosti či strachu. Pokud tedy chceme být komplexně a účinně léčeni a lépe zvládat vlastní bolest, musíme se zaměřit nejen na somatické souvislosti (tj. jakou má bolest intenzitu „jak moc to bolí“, kvalitu: „pálivá, píchavá, trhavá bolest“…,lokalizaci „kde to bolí“), ale právě i na emoční aspekty. Jaké emoce člověk prožívá, když cítí bolest, nebo když se bolest zhoršuje a jaké myšlenky se mu u toho honí v hlavě? Jak to ovlivňuje naše chápání vztahu mezi bolestí a emocemi? Právě pochopení spojení mezi bolestí a emocemi může vést k podstatnému zlepšení chápání bolesti a k její efektivní léčbě.

Lidé se odpradávna zajímali, jaký původ mají emoce, jak a kde vznikají. Většina současných názorů se shoduje, že emoce jsou výsledkem vztahu mezi somatoviscerálními vzory v periferním nervovém systému a kognitivními procesy (jako je třeba paměť a pozornost) a metakognitivním hodnocením (např. funkčnost centrálního nervového systému-CNS). V rámci CNS potom emoční stavy zapojují subkortikální okruhy, které se zabývají adaptivním chováním, tedy jak se přizpůsobit. To jsou reakce, které jsou nutné k adaptaci neboli vyrovnáním se stresem a nepohodou a jsou nutné k přežití: můžeme je nazvat boj – zmrazení – nebo úlet. Emoce mohou být vyvolány jednak 1. fyziologickými stavy, jako je například hlad nebo žízeň, ale i událostmi v okolí - třeba když na nás někdo vybafne a my se lekneme, 2. pomluvou druhým člověkem, 3. nebo kognitivními procesy - třeba jen představou, nebo očekáváním, tj. anticipací nějaké emoce – například, ve tmě se vždy bojím, každý pohyb u mě určitě vyvolá bolest…. Negativní i pozitivní vliv na prožívání emocí má také sociální tradice a kultura, co je v dané společnosti běžné, ale také kontext, v jakém se jedinec nachází (jedná se o konec sportovního zápasu, tedy sportovec se zapře a říká si „musím to vyhrát“). Emoční zážitky se vyskytují společně s chování viditelným v mimice obličeje, tělesném postoji, i v

mluveném projevu. Často je emoce člověka v kongruenci, tedy v souladu s tím, jaký má postoj, co říká a co svým tělem vyjadřuje: příkladem je smutný a shrbený člověk, který se pomalu vyjadřuje a pláče. Tedy na evidenci založených výzkumech je prokazatelné, že bolest a emoce se koncepčně i funkčně překrývají. Jak jsme již výše popsali, můžeme to i empiricky prokázat: když někoho něco bolí, obvykle se necítí dobře (je smutný, naštvaný, má strach, pociťuje úzkost) a snaží se vyhnout pohybu, který by mohl jeho bolesti ještě víc zhoršit.

Důležité je, že emoce, například konkrétně strach, nelze zredukovat na konkrétní vyvolávající podnět. Pokud na nás někdo náhle vybafne, nebo slyšíme zlověstný řev ptáků, i to může být spojeno s radostí. Podobně může být bolest příjemná například u masochismu, nebo úlevná u úmyslného sebepoškozujícího chování jedince spojená obvykle s hraniční poruchou osobnosti. V čem se tedy bolest liší od emoce? Jednou z možných odpovědí by mohlo být, že bolest má vždy nějakou lokalitu (bolí noha, bolí záda, bolí hlava nebo břicho): ale bolest může být vnímána i části těla, která byla amputována, tzv. fantomová bolest. Je viditelné a průkazné, že emoce souvisí v těle s různými somatickými potížemi: když má člověk veliký strach, rozbuší se mu srdce, zpotí se, nebo utíká, „ztuhnou mu nohy“.

Bolest i emoce představují ochranu před bezprostředním nebezpečím. Během vývoje se vytvářely takové mechanismy, které nám umožňují předvídat a reagovat na skutečné, ale i domnělé (tedy potencionální) fyzické a psychosociální hrozby. Pokud jsou však prahy k aktivaci těchto mechanismů příliš nízké v důsledku dlouhodobé aktivace, nadměrné generalizace nebo jiných důvodů, mohou negativně ovlivnit naši fyzickou, psychickou a sociální pohodu. Pokud nás zajímá vztah emocí a bolesti, je potřeba myslet i na například zapojení potěšení a odměny do prožitku bolesti a emocí nebo role endogenních opioidů při jejich regulaci. Velký význam mají i další biologické faktory na úrovni genetického, endokrinního nebo imunitního systému, a jejich vzájemné interakce. Vztah bolesti a emocí je zkoumán například pomocí funkční magnetické rezonance (fMRI) mozku.

Jaký má praktický dopad vztah emocí a bolesti na zvládání bolesti jedince? To, že emoce a bolest jsou základem pro ochranu našeho organismu před nebezpečím by mělo podnítit větší spolupráci mezi medicínou, která se zabývá léčbou bolesti (algesiologií, v zahraniční pain medicine) a klinickými psychology a psychoterapeuty. Ti se zabývají bolestí a pomáhají pracovat s emocemi nefarmakologicky, tedy slovem, změnou chování a vztahů v psychoterapii. Jak algesiologie, tak i psychologie bolesti si kladou podobné otázky, například: K jakým změnám bolesti/emocí dochází během vývoje? Jak jsou regulovány bolest/emoce? Proč jsou někteří lidé zranitelnější/odolnější vůči bolesti/emocím? Oba obory, jak algesiologie, tak psychologie bolesti budou mít prospěch z toho, pokud budou spolupracovat, v klinické praxi i výzkumu přes začlenění teorie, metod a poznatků, které je mohou navzájem obohatit. S bolestí a emocemi pracují kliničtí psychologové a psychoterapeuti léčící bolest pomocí kognitivně-behaviorální terapie, nebo snižováním stresu založeného na všímavosti, přijetí a akceptaci. Tyto intervence mají u lidí s chronickou bolestí evidence-based, tedy na důkazech prokázanou, komplexní úlevu a zlepšení kvality života. Tuto integritu v léčbě bolesti podporují současné algesiologické týmy v Centrech pro léčbu bolesti, ve kterých pracuje právě i klinický psycholog a psychoterapeut, který se zabývá psychologickým zvládáním bolesti.

Bolest a emoce jsou propojeny a je třeba se jim pro zlepšení kvality života trpících bolestí věnovat.

Zdroje:

Gilam G, Gross JJ, Wager TD, Keefe FJ, Mackey SC. What Is the Relationship between Pain and Emotion? Bridging Constructs and Communities. Neuron. 2020 Jul 8;107(1):17-21. doi: 10.1016/j.neuron.2020.05.024. Epub 2020 Jun 19. PMID: 32562660; PMCID: PMC7578761.

Goldberg DS, McGee SJ. Pain as a global public health priority. BMC Public Health. 2011 Oct 6;11:770. doi: 10.1186/1471-2458-11-770. PMID: 21978149; PMCID: PMC3201926.